Vlci na Aljašce loví mořské vydry: co znamená návrat starého dravce

Na odlehlém aljašském ostrově se odehrává něco, co se v učebnicích ekologie dosud neobjevovalo: suchozemští vlci pravidelně loví mořské vydry. Vědci z University of Rhode Island teprve zjišťují, jak se z lesního predátora stává lovec v příbojové zóně a jaké to má důsledky pro celý ekosystém i pro samotné vlky, kteří si tímto způsobem do těla přinášejí nebezpečné množství rtuti. Co to znamená pro majitele psů, kteří s mazlíčky chodí do přírody?

Co se na Prince of Wales Island vlastně děje

Na ostrově Prince of Wales v jihovýchodní Aljašce si biologové všimli, že místní vlci zařadili do jídelníčku kořist, kterou by od suchozemského predátora nikdo neočekával: mořské vydry. Jde o posun, který může mít důležité důsledky jak pro pobřežní ekosystémy, tak pro zdraví samotných vlků.

Výzkum vede doktorand Patrick Bailey, který pomocí kombinace přístupů, včetně vzorků vlčích zubů z muzejních sbírek a analýzy záznamů z fotopastí, zkoumá, jak se pobřežní vlci dokážou udržet na mořské potravě, co to vypovídá o jejich loveckých strategiích a jak se liší od vlků žijících ve vnitrozemí. Zuby totiž rostou ve vrstvách podobně jako letokruhy stromů, které zaznamenávají změny v čase.

Zásadní otázka ale zůstává nezodpovězená: jak přesně vlk uloví zvíře, které je vynikajícím plavcem a umí se potopit hluboko pod hladinu. Terénní kamery instalované na ostrově během léta 2025 nashromáždily více než čtvrt milionu snímků vlků a vyder, které nyní vyhodnocuje tým studentů, aby konečně poodhalili samotný okamžik lovu.

Vydry se vracejí, vlci si vzpomínají na starý jídelníček

Mořské vydry byly kdysi běžnou součástí pobřežních ekosystémů severního Pacifiku, dokud je téměř nevyhubil kožešinový obchod. V 18. a 19. století je decimoval kožešinový obchod a jejich počty se propadly na pouhý zlomek původního stavu. Kvůli mimořádně husté srsti se vydra stala hlavním terčem kožešinového obchodu v 19. století, a byla proto lovena téměř k vyhubení. Mořskou vydru (Enhydra lutris) dnes IUCN řadí mezi ohrožené druhy (Endangered) na svém Červeném seznamu ohrožených druhů.

Díky mezinárodní ochraně a reintrodukčním programům se populace vyder v mnoha oblastech postupně zotavuje, a právě to podle vědců otevírá prostor pro obnovení dávného vztahu predátor a kořist. Poté, co se vydry vrátily, se některé pobřežní populace vlků na tento nový zdroj kořisti adaptovaly. Zaznamenat, jak často a jakým způsobem vlci na vydry útočí, může napovědět i to, jak silně tento tlak ovlivňuje samotné zotavování vydřích populací.

Zajímavé je, že podobné propojení mezi suchozemským a mořským světem není u vlků žádnou novinkou v principu, jen jsme o něm donedávna nevěděli. Vlci jsou dobře známí svým silným vlivem na suchozemské potravní sítě, kde regulují populace kořisti a formují ekosystémy. Mohou mít podobný dopad i na vodní prostředí? Vědci si myslí, že je to velmi pravděpodobné.

Skrytá cena lovu v moři: rtuť v jaterní tkáni

Zatímco lovecká technika zůstává záhadou, druhý díl příběhu už má vědecká data. Gretchen Roffler, hlavní autorka studie a výzkumná bioložka z Alaska Department of Fish and Game, se o otravě rtutí u vlků poprvé dozvěděla, když zkoumala úhyn vyhublého obojkovaného vlka z jiné studie; její testy odhalily "nebývalé" hodnoty rtuti v játrech zvířete. Následná studie na dvou vlčích smečkách, kde jedna žila převážně z mořské kořisti a druhá z pevninské, potvrdila, že jde o systémový problém.

Rozdíly mezi oběma smečkami byly obrovské. Studie porovnávala koncentrace rtuti v játrech vlků z ostrova Pleasant Island, jejichž hlavním zdrojem potravy jsou mořští živočichové jako mořské vydry, s jinými vlky. Koncentrace rtuti v játrech vlků z Pleasant Island byly 7krát vyšší než u jiných pobřežních vlků, 278krát vyšší než u vlků z vnitrozemské Aljašky a 11krát až více než 2000krát vyšší než koncentrace zaznamenané u vlků jinde ve světě. Důvodem je takzvaná biomagnifikace: mořské vydry mají mimořádně vysoký metabolismus a musejí denně sníst velké množství bezobratlých, jako jsou mušle, škeble a mořští ježci, u nichž se methylrtuť hromadí. Mořské vydry sežerou zhruba 25 až 30 procent své hmotnosti a u velkého samce to může být až kolem 11 kilogramů potravy denně.

Toxikolog Ben Barst z University of Calgary k tomu dodává, že vlci na Pleasant Island přijímají obrovské dávky rtuti právě kvůli extrémnímu podílu vyder v jídelníčku. Podle let dat shromážděných Roffler tvoří mořské vydry 70 procent jídelníčku ostrovních vlků, a protože jich sežerou tolik, dostávají vyšší dávku rtuti, která se v těle časem hromadí. Vysoké dávky methylrtuti přitom nejsou žádná drobnost. Vysoká míra závislosti vlků z Pleasant Island na mořských vydrách vedla ke koncentracím rtuti v játrech, které o mnoho řádů převyšují hodnoty zdokumentované u vlků na celém světě a které mohou ovlivňovat jejich zdraví.

Co si z toho může odnést majitel psa

I když se výzkum týká volně žijících vlků na vzdáleném aljašském ostrově, princip biomagnifikace platí univerzálně a je dobré ho mít na paměti i u domácích zvířat. Rtuť a další těžké kovy se v přírodě hromadí především ve vodních ekosystémech a v tělech živočichů, kteří se živí rybami nebo mořskými plody. Pokud pes při procházce u vody sežere uhynulou rybu, mrtvého ptáka nebo zbytky mořských plodů vyplavené na břeh, riziko sice zdaleka nedosahuje extrémů z aljašské studie, přesto stojí za zvýšenou opatrnost, zejména u psů, kteří mají sklony k požírání nalezené kořisti.

Pokud si všimnete, že pes po podobném "úlovku" zvrací, je apatický nebo se objeví neurologické příznaky jako třes či nekoordinované pohyby, neváhejte a vyhledejte pomoc. Přehled toho, jak takovou návštěvu zvládnout, najdete v článku o otravě u psů, jejích příznacích a první pomoci. V akutním případě je nejrychlejší cestou najít nejbližší veterinární pohotovost, kde vám zvíře vyšetří i mimo běžnou ordinační dobu.

Podobné příběhy o tom, jak se dravci a jejich chování vyvíjí v čase, najdete i v článku o pětitisíc let starých vlcích z baltského ostrova, nebo v textu o jedenáct tisíc let staré rozmanitosti psích plemen, který ukazuje, jak úzce je historie psů a vlků propojená.

Proč je tento výzkum důležitý i pro nás

Případ aljašských vlků je připomínkou toho, že hranice mezi souší a mořem jsou v přírodě mnohem prostupnější, než jsme si dosud mysleli. Patrick Bailey, doktorand na URI, studuje, jak vlci loví mořské vydry a co tato změna v jídelníčku vypovídá o adaptaci druhu na měnící se prostředí. Výzkum navíc nekončí na Aljašce. Vědci plánují rozšířit srovnání i na další populace a zkoumat historické vzorky, aby zjistili, zda se podobné adaptace objevovaly i jinde. Zároveň není jisté, zda jsou nalezené koncentrace opravdu ty nejvyšší možné. Přibývá důkazů, že stále více vlků na Aljašce využívá čím dál hojnější mořské vydry, což podle Barsta znamená, že se začne objevovat více vlků s takto vysokými koncentracemi rtuti.

Pro majitele psů a koček je hlavní poselství jednoduché: příroda je propojený systém, kde se i vzdálené změny (návrat ohroženého druhu, kontaminace prostředí) mohou během několika článků potravního řetězce projevit u úplně jiného živočicha. Sledovat, co vaše zvíře venku sbírá a žere, je proto stejně důležitá součást prevence jako běžná vakcinace nebo odčervení.

Závěr

Vlci lovící mořské vydry jsou fascinujícím dokladem toho, jak flexibilní může být chování velkého predátora, ale zároveň ukazují skryté riziko, které s sebou nese kontaminace prostředí těžkými kovy. Pro majitele domácích zvířat je to především připomínka, aby psům i kočkám nedovolili konzumovat nalezenou mrtvou zvěř nebo ryby u vody. Pokud k tomu dojde a zvíře začne jevit příznaky nemoci, najděte nejbližší veterinární pohotovost a neváhejte s návštěvou.