5 000 let staří vlci na baltském ostrově: co objev říká o domestikaci psů

Na malém švédském ostrově v Baltském moři vědci objevili kosterní pozůstatky vlků staré tři až pět tisíc let. Ostrov je tak izolovaný, že se na něj vlci nemohli dostat sami, musel je tam dopravit člověk. Genetické a izotopové analýzy navíc ukazují, že tato zvířata žila po boku lidí, jedla jejich jídlo a možná byla i chovatelsky ovlivňována dávno předtím, než vznikli psi v podobě, jak je známe dnes. Objev tak zpochybňuje zjednodušenou představu, že domestikace byla jednosměrnou a lineární cestou od vlka k psu.

Vlci na ostrově, kam se sami nemohli dostat

Objev pochází z jeskyně Stora Förvar na ostrově Stora Karlsö, který byl znám intenzivním využíváním lovci tuleňů a rybáři během neolitu a doby bronzové. Jde o období pozdní doby kamenné a raného zpracování kovů, tedy tisíce let před vznikem moderních civilizací.

Klíčový je fakt, že Stora Karlsö měří jen 2,5 kilometru čtverečního a postrádá původní suchozemské savce, a protože vlci nejsou schopni takový ostrov přes otevřené moře přirozeně kolonizovat, vědci se domnívají, že je tam musel přivézt člověk, pravděpodobně lodí. Podle samotné studie publikované v časopise PNAS je aktuálním konsenzem, že lidské introdukce vysvětlují část savčí fauny na Gotlandu a většinu té na Stora Karlsö.

Vedoucí autor studie, Dr. Linus Girdland-Flink z University of Aberdeen, to komentoval slovy: "Objev těchto vlků na vzdáleném ostrově je naprosto nečekaný. Nejenže měli původ nerozeznatelný od jiných euroasijských vlků, ale zdálo se, že žili po boku lidí, jedli jejich potravu, a to na místě, kam se mohli dostat pouze lodí. To vykresluje komplexní obraz vztahu mezi lidmi a vlky v minulosti."

Co odhalila genetika a analýza stravy

Genetické testy obou nalezených jedinců potvrdily, že se skutečně jedná o vlky, nikoli psy. Genomová data ukázala, že oba psovití mají původ nerozeznatelný od euroasijských vlků, bez společného původu s domácími psy linie Canis familiaris.

Přesto zvířata vykazovala znaky spojované se životem v blízkosti lidí. Izotopová analýza je metoda, která odhaluje, co zvíře během života konzumovalo, a přinesla překvapivý výsledek. Ukázala, že zvířata konzumovala stravu bohatou na mořské bílkoviny včetně ryb a tuleňů, což se podle Stockholmské univerzity velmi podobalo stravě lidí obývajících ostrov, což naznačuje, že vlci žili po boku lidských komunit a pravděpodobně získávali potravu s nimi spojenou.

Kromě toho vědci zaznamenali i fyzické odlišnosti od kontinentálních vlků. Podle studie byli vlci menší než typičtí vlci z pevniny a jeden jedinec vykazoval znaky nízké genetické diverzity, což je běžný důsledek izolace nebo řízeného chovu. Nízká genetická diverzita bývá typická pro izolované populace, ale také pro zvířata řízeně chovaná lidmi. Podle studie totiž byla genomová heterozygotnost obou jedinců nižší než u dříve publikovaných 72 pravěkých vlčích genomů a naopak srovnatelná s psy.

Senior autor studie, Pontus Skoglund z Ancient Genomics Laboratory při Francis Crick Institute, k tomu dodal: "Bylo naprosto překvapivé zjistit, že se jedná o vlka, a ne o psa."

Vlk se zraněním, který přežil díky lidem?

Jedním z nejpozoruhodnějších nálezů je vlk z doby bronzové s výrazným poraněním končetiny. Kosterní velikost je na spodní hranici variability vlků a jeden jedinec vykazuje pokročilou patologii odpovídající sníženému pohybu. Takové zranění by v přírodě zásadně omezilo schopnost zvířete lovit a pohybovat se, přesto kost dokládá, že vlk žil dostatečně dlouho, aby se poranění zahojilo a zanechalo na kostře trvalou stopu. Vědci se domnívají, že to může svědčit o určité formě péče nebo o tom, že zvíře žilo v podmínkách, kde nemuselo lovit velkou zvěř, aby přežilo.

Podobné případy jsou v archeologii vzácné a obvykle se interpretují jako nepřímý důkaz lidské péče o zraněné zvíře, jelikož zvíře postižené ztrátou pohyblivosti by v divočině zpravidla dlouho nepřežilo.

Proč to zpochybňuje klasický příběh o domestikaci psa

Tradiční pohled na domestikaci předpokládá, že se vlci postupně a pasivně přizpůsobovali životu v blízkosti lidských sídel, až se z nich během tisíciletí vyvinuli psi. Podle studie v PNAS byli psi domestikováni nejméně jednou z dosud neidentifikované vlčí populace přinejmenším asi před 15 000 lety, avšak způsob, jakým k domestikaci došlo, je předmětem trvající debaty a schopnost lidských skupin řídit vlky ve svých komunitách během raných fází domestikace je jen málo pochopená.

Nález ze Stora Karlsö do tohoto zjednodušeného scénáře nezapadá. Šlo o genetické vlky, nikoli o rané psy, a přesto žili v prostředí, které si vyžádalo aktivní lidský zásah, tedy přepravu na ostrov a pravděpodobně i přikrmování. Zjištění naznačují, že některé lidské skupiny mohly vlky chovat, krmit nebo řídit dávno před vznikem plně domestikovaných psů, ačkoli výzkumníci zdůrazňují, že jiná vysvětlení zůstávají možná.

Jinými slovy: cesty od volně žijícího vlka k dnešnímu psu mohlo být více a nemusely všechny vést k domestikaci v moderním slova smyslu. Některé mohly zůstat "slepými uličkami", experimenty se soužitím, které nikdy nevyústily ve vznik plnohodnotného psa.

Co to znamená pro majitele psů dnes

Pro běžného chovatele nejde jen o archeologickou kuriozitu. Poznatek, že vztah člověka a vlka byl mnohem rozmanitější a delší, než se dosud předpokládalo, pomáhá lépe chápat, proč má pes stále tak silně zakódované vlčí instinkty, teritoriální chování, potřebu smečkové hierarchie nebo silnou vazbu na "svého" člověka. Podobně i náš starší článek o tom, jak psí rozmanitost sahá 11 000 let do minulosti, ukazuje, že plemena a jejich vlastnosti mají mnohem hlubší historické kořeny, než by se čekalo.

Pochopení této hluboké evoluční historie má i praktický přesah. Chování, které dnes u psa považujeme za "problémové", například silná vazba na jednoho člena rodiny, ostražitost vůči cizím lidem nebo potřeba pravidelného pohybu a mentální stimulace, má často kořeny přímo v jeho vlčím dědictví. Pokud si majitel není jistý, jak se o psa s ohledem na jeho přirozené potřeby správně starat nebo jak rozpoznat, že chování signalizuje zdravotní problém, je vždy dobré poradit se s odborníkem. Návod, jak si takového veterináře vybrat, najdete v článku jak vybrat veterináře.

A pokud se u vašeho psa objeví náhlé zhoršení stavu, ať jde o kulhání po úrazu (podobně jako u zraněného vlka ze studie) nebo jiný akutní problém, neváhejte a rychle vyhledejte pomoc. Přehled toho, kdy je návštěva nutná okamžitě a kdy lze počkat, najdete v článku kdy jít se psem k veterináři. V případě akutního stavu mimo ordinační hodiny vždy najděte nejbližší veterinární pohotovost ve vašem okolí.

Závěr

Objev tisíce let starých vlčích kostí na malém baltském ostrově ukazuje, že vztah člověka a vlka byl už v prehistorii mnohem komplexnější, než jsme si mysleli, zahrnoval krmení, možnou péči a snad i řízené rozmnožování, aniž by nutně vedl k plné domestikaci. Pro majitele psů je to připomínka, že jejich čtyřnohý společník v sobě nese tisíce let staré dědictví, kterému stojí za to rozumět, ať jde o chování, výživu, nebo zdraví. Pokud si nejste jistí, co vaše zvíře potřebuje nebo kdy vyhledat odbornou pomoc, najděte nejbližší veterinární pohotovost a poraďte se s veterinářem.